Školní den u nás nezačíná zvoněním a zasednutím do lavic. Začíná tak, že se sesedneme do kroužku a povídáme si. K čemu je to dobré? Kruh je prastará forma lidské komunikace, v níž jsou všichni na rovnocenné pozici. Umožňuje spolupráci, komunikaci a sdílení. Koncentraci a ztišení podporuje i zapálená svíčka. Připomínáme si, co je za den a jaký máme měsíc, vzpomínáme na předchozí den, na zážitky z rána, mluvíme o tom, čeho jsme si po cestě do školy všimli venku, jak se mění příroda, jaké je počasí… Každý má svůj prostor říct to, co potřebuje. Děti mají možnost podělit se o svou aktuální náladu, učí se formulovat vlastní pocity. Mluvíme o tom, co se komu stalo, co ho potěšilo nebo se mu naopak nelíbilo.
Aby sdílení v kruhu fungovalo, máme pro něj svá pravidla. Učíme se navzájem poslouchat, neskákat si do řeči, vnímat to, co druhý sděluje. Nehodnotíme a nekomentujeme pocity ostatních, máme i právo se k tématu nevyjádřit. Věci probírané v kruhu jsou jen mezi námi, nevynášíme je ven a nevyprávíme nikomu jinému. Pedagog je někdo, kdo kruh vede a je zodpovědný za to, že pravidla budou dodržována, ale není v nijak nadřazené roli. Je to ideální způsob, jak se na děti naladit a aktuální situaci pak přizpůsobit následující program. Někdy je třeba navázat dynamickým cvičením, jindy diskuse volně přejde v řešení zajímavého problému.
Schopnost zapojit se v ranním kruhu se měsíc od měsíce mění. V září polovina dětí skřítka Lesníčka (slovo má jenom ten, kdo ho zrovna drží v ruce) tiše poslala v kruhu dál. Dnes už každé dítě dokáže něco kamarádům sdělit. A  nejen to – běda, jak někdo druhého přeruší – v tom okamžiku se vymrští ruka přerušeného nad hlavu: “Já mám slovo!“.
To, že máme prostor o věcech podle potřeby volně mluvit, pomáhá upevňovat zdravé klima a vztahy ve třídě a předchází tak komunikačním i sociálním problémům, jako je například šikana apod.